1711

Pamatuju si revoluci i porevoluční dny. Nepamatuju si samozřejmě úplně všechno, ale mám různý silný záblesky vzpomínek na to, že se něco děje, že to je důležitý a že si to musím pamatovat. Byla jsem stejně velká, jako můj nejmladší syn dnes. Taky si pamatuju, že kamarádčin táta řekl, že tohle se jednou budeme učit a že na to nesmíme zapomenout. Tak jsem se taky snažila, přišlo mi to naprosto logický.

Tak moc bych chtěla psát i sem, ale...

Minulé pondělí jsme rozjely Den poezie. A to vskutku epesně. Po celém městě jsme totiž s kolegyní z naší "kreativní kanceláře" rozvěsily ruličky s básněma. Tak. Asi nemusím říkat, že samotné rozvěšení bylo už jako nic. Dva týdny předem jsme obě ležely v básnických sbírkách a vybíraly, řešily, hledaly, četly a i sny jsme měly ve verších. Mraky knih se mísly s mrakem hrnků od kafe a tak dále a tak dále. Ale ten ohlas za to stál <3 Dnes ráno jedna paní hlasila druhé "utrhla jsem si těch básniček hned PĚT!!!". Radost až na kost! Strach z toho, že se někde bude povalovat bezprizorní básnička, se ukázal jako úplně mylný. Naopak. Zmizely vážně sakra rychle.

Večerní program, protože když už poezie, tak s nejlepšíma, patřil čtení básníka Petra Borkovce. Haha, no velká bomba. Poezie budiž zdárně oslavena v Café Society. Atmosféra, lidi, skvělý místo, všechno to do sebe zapadlo a mělo to prostě smysl. Takové ty dny, kdy něco děláte a už víte, jak to do sebe zapadá. Dokonce jsem se poprvé cítila o něci jistější během uvádění autora. Ale to je celkově věc, na kterou si asi nikdy nezvyknu úplně. 

Úterý bylo ve znamení povídání o tom, co všechno potřebují děti znát před nástupem do školky. Takže maminky a děti v hlavní roli a skvělá paní učitelka. A pak takový ten večer, kdy si chcete sníst čínu pod dekou a koukat na seriál, nebo něco, co už dobře znáte. Koukáte taky někdy na filmy, které už znáte, protože prostě na nic jiného nemáte sílu? Přiznávám, občas tu sílu fakt nemám. Na nic. Maximálně na přečíst klukům před spaním pohádku. Podzimní únava, lehce stresu a už to jede. Kafe, kafe, kafe...Mimochodem uvařila jsem si vlastní dýňový sirup do kafe. Až tak to se mnou je.

Středeční velkou poradu i cvičení, jsem už nenápadne visela na telefon u a čekala na zprávu o tom, jak dopadl Kecka po svém pádu ze schodů. Výsledný verdikt zněl nechodit, nenamáhat, klidový režim. Dobrý, klidový režim s Keckou je prostě slušný oxymoron. Neuděláš nic, matko. Paráda. Mimochodem přesně tři roky po mých berličkách tu máme mou mladší kopii. To chceš.  

Kdo se chtěl dozvědět něco o tom, jak se sestavuje rodokmen a všechna tajemství kolem, mohl přijít ve čtvrtek dopoledne. Trochu organizační šok nás čekal ve chvíli, kdy dámy, které vše měly na starost, poptávaly školní zasedací pořádek. Obecně mi přijdou akce pro seniory opravdu velmi smysluplné. Trochu jsem se toho na začátku bála, ale vidím v tom vážně obrovský smysl. Možná za to může i fakt, že obě mé babičky jsou skvělé dámy v pokročilejším věku a často na ně myslím, když nějakou podobnou seniorskou akci připravujeme. No a ekumenický večírek. Jsou věci o kterých bych nikdy dřív neřekla, že se mě budou týkat, nebo že se jich budu jakkoli organizačně účastnit. Všechno je jinak. Mohla bych tu vykládat, že nikdy neříkej nikdy, ale to stejně všichni znají. Nic nového. Ale stejně mě to pokaždý, když dělám něco takového, překvapí. Já sebe vždycky překvapím. Tak tedy. Dvě skvělé farářky u nás v knihovně, dlouhé povídání nejen o víře. Vůbec jsem si neslibovala nic a přestě se z toho stal velmi silný zážitek. Alespoň pro tedy mě. Věřím, že nejen pro mě, ale pro všechny. Čím jsem starší, tím víc umím a vlastně chci dělat kompromisy. Velmi poučný večer.

No a týden poezie musel být zakončen...no jasně, překvapivě poezií. Ale tentokrát workshopem pro děti. Robin Král je autorem spousty hodně dobrých knížek. Dost jich mají kluci doma a vždycky mě hodně bavily. Takže jsem byla ráda, že zavítal i k nám. Mimochodem jeho Ferdinande! jsme sehnali jako snad úplně poslední výtisk ever, nebo se tak všichni alespoň tehdy tvářili. Odpoledne jsem vyzvedla Mývala ve škole s vidinou, že se jednou téměř za světla všichni potkáme doma, konečně jsme zapálili dýně a já na radu svých guru kolegyň jsem veškerou práci vypustila z hlavy. A přečetla jsem alespoň jednu knihu. Totální očista. 

Na tom všem, když děláte kulturu, je nejhorší ten pocit, že potkat o víkendu lidi je někdy nad vaše možnosti. Naprosté přesocializování. Občas si děláme legraci, že poslední rok doháním vše, co jsem tu dlouho dramaticky zanedbávala. No, podle mě jsem to už postupně skoro dohnala. 

Pravdou zůstává, že moje práce mi otevírá oči. V mnoha směrech. Jsou věci, které bych jinde nezažila a zkušenosti, které jsem potřebovala a jinde bych je nezískala. Plus mnoho malých, nenápadných detailů, které mě v osobní rovině, posouvají dál. I když toho mám občas nad hlavu, jsem šťastná. Akorát moje soboty jsou o trochu jiné zábavě, než kdysi...třeba takhle.

Čtyři poučné roky

Je to čtyři roky, co jsem porodila nejmladšího. Ty pocity z toho všeho, ještě nevyprchaly, všechno to uteklo tak rychle, že jsem si je zakonzervovala v sobě a když se ohlédnu zpět, jsem z toho všeho překvapená.

Především, že to tak rychle uteklo. Držet v náručí to úplně maličké mrně a najednou mít chlapečka, který už chodí do školky, ve spoustě případů je soběstačný, domluví se s námi a má svou hlavu. Měla jsem pocit, že těch dalších pár let doma bude náročných, ale především dlouhých. Tak to jsem se dost pletla. Tedy alespoň v tom druhém bodě. 

Náročné to bylo, náročné to ještě bude stokrát. Taky jsem si v tom posledním kole doma prožila věci, které jsem nechala za sebou a díky kterým si mnohem víc vážím toho, co mám dnes. Tak například zlomená noha, šest týdnů nechodící sádry a batolícího se chlapečka k tomu. Na tohle období už dnes vzpomínám jako na dobu, která mě neskutečně vyškolila. A vzpomínám s vděčností. Den po zlomené noze totiž přišlo ještě pár “milých” komplikací, po kterých mi přišla ta sádra vlastně jako úplná prkotina. Jak poznamenalo pár přátel, kteří mě mají přečtenou. Ta sádra přišla proto, abych s horkou hlavou plnou naštvání, nemohla jít udělat nějakou blbost. Dneska už se tomu směju, řekla by Adina:-))  

Než jsem se prokousala tím vším a začala zcela vážně uvažovat co dál, byla jsem “odlovena” se super nabídkou práce. Někdy se ty věci sejdou úplně přesně tak, jak mají.

Jako třeba teď.

Několik zásadních věcí se definitivně uzavřelo. Některé doslova před pár dny a my jsme zase o něco “volnější”.

Moje mateřská dovolená je dávno za mnou, vše se stabilizovalo a ten pocit, že dělám něco smysluplného? Tak ten je naprosto k nezaplacení. Ještě bych zmínila, že konečně vím, že žiju na tom správném místě. A to je pocit, který mám snad poprvé v životě opravdu intenzivní. O tom ale napíšu asi jindy. Je to totiž pěkně dlouhý příběh, plný trnitých historek. Já to prostě neumím jinak! 

Jsem teď úplně obyčejně spokojená. Mám čekat, co mi tuhle spokojenost překazí? Řekla bych, že ani omylem. Budu si to jednoduše užívat. Jak málo stačí.

2018 vs 2022...

Konec aneb začátek

Jedna z těch náročnějších věcí, které jsem musela zvládnout. A nejen já, já jsem byla spíš takový člověk v pozadí. Mě se to týkalo až v té druhé linii.

Těžké a nepříjemné věci podvědomě všichni tak trochu odkládáme. Přirozená reakce, je třeba odhodlání. A když se nemusí hned...

Ba(oba)bí léto

 Tábor je láska. 

V poslední době je sice o dost složitější se vracet, ale vracím se a vracím se čím dál raději. A nebo si těch návratů umím spíš mnohem víc vážit? Ať jedno, nebo druhé, na začátku září, když se školní rok teprve rozjížděl, jsem si dala s klukama Baobabí léto. Taková malá a příjemná náplast za to, že Tabook letos nebyl a nebude. 

Spojení knížek, divadla, babího léta a rodného města? Nejlepší nápad! Stejně tak obligátní návštěva mého nejoblíbenějšího pouličního antikvariátu(proboha ukončete už letos sezonu, nebo se nevejdeme domů!!). S knížkama je to totiž letos lehce šílené. Sice třídím, ale zároveň jsem adoptovala jednu zásadní knihovnu od člověka, který byl(a je), mým guru, co se týče válečné literatury. Když někam chodíte a obdivujete něčí knihovnu a on vám ji pak část věnuje, protože s myslí, že jsem ten člověk, kterého to bude zajímat. Tak to máte nejdřív husí kůži, pak slzy v očích a pak začnete v hlavě kreslit novou knihovnu. Beztak bysme ji jednou postavit museli :-))) 

No a spojení Starého města a bojovky pro děti, kterou vedl František Tichý a Marek Toman? Naprosto geniální. Do toho všeho čtení, divadlo, vychlazené pivo z Obory a pravé babí léto. A spousty, vážně spousty inspirace. Baobab má Tábor a Tábor má Baobab a tohle spojení můžeme buď závidět a nebo se jím nekonečně inspirovat. Kultura žije! A kde se to má sejit, tam se to sejde. 

Takže jsem na to svý město z dálky pyšná a ráda, že můžu říkat, jak jsme tady kdysi s Cicintou tu kulturu beztak nejvíc užívaly my. A teď? Je čas ty naše trhlý a geniální nápady posílat zase dál. Měly jsme prostě skvělou základnu! To prostě nejde očůrat, víte?

Malý rande. Hned poté byl požadavek na palačinky. #jetojenobdobi

Pauza před představením a věrní intouši v první linii. Jak jinak?

 

To jsem nepsala já, mohla bych, ale psal to Kecka. Dědí se rozpolcenost?

Do života?

Když jsem byla malá, máma mi říkala, že do života potřebuji umět vařit, musím umět žehlit košile a mít všechno doma bezvadně uklizené. Jen tak se dobře vdám a budu dál spokojeně dělat všechny tyhle věci. 

A já se ptám? Vážně tenhle názor přetrvává ještě dnes?

Přesně proto Tě milujeme! (A taky přesně proto Tě tolik lidí nemá rádo)

Čtrnáct dnů mimo.

Slíbit nejen sama sobě, že nebudu po celou tu dobu myslet na práci, se na začátku zdálo, jako nepřekonatelná challenge. Ukázalo se však, že jsem stále docela naivní.

Jak rychle si člověk zvykne na tu spoustu času na čtení, volné dny, kdy je starostí jen to, jestli se mi pohodlně odpočívá na prázdné ranní pláži a na naprosté vypnutí od všeho, co je doma? Velmi, velmi rychle. Rychleji, než jsem si myslela. A tak jsem četla, pila kafe, poslouchala šumění moře, objevovala nová místa a stihla si s Atomem říct víc, než za poslední půlrok(to je prostě realita rodičů, kteří mají ukecané děti!). 

Hodně jsem přemýšlela, s odstupem několika set kilometrů, kolik se toho u mě změnilo. V mém životě, ve mně samotné, ve vztahu k městu, ve kterém žiju a které dlouho nevypadalo, že by mě chtělo nějak vlídně přijmout (a já jeho). Tenhle několikaletý -boj- je už za mnou, ale občas to vypadalo, že ho projedu na celé čáře. A asi bych i prohrála, kdyby mi nedošlo to, co sice dávno vím, ale někdy trvá si k tomu dojít. Ideální je vždy začít u sebe. A tak jsem začala. Už před pár lety a postupně se to dokonale formovalo. Hodně  jsem se díky téhle lekci naučila. Opravdu hodně. Taky jsem si hezky zrekapitulovala pár svých přešlapů, které bych sice dneska možná neudělala, ale kdyby se nestaly, asi bych si neuvědomila, jakou cestou se vážně nikdy nechci vydávat. 

Ale netřeba mít obavy. Jsem to pořád ta praštěná já. 

Náhody

Kdy je se mnou k nevydržení?

Když dostanu skvělý nápad. Podřídím mu všechno, pokud jsem o něm přesvědčena. Problémem je, že s tím dost prudím svoje okolí. Mohli by vyprávět.

Žití v domě byla pro mě kapitola sama pro sebe. O tom bych byla schopna napsat spousty článků. Především o zvykání si a hledání vlastní cesty. To už mám naštěstí za sebou(nebylo to úplně nejlehčí, ale zároveň pro mě velice podstatné), ale mám před sebou ještě spousty šílených nápadů. Vím o tom a myslím si, že o tom ví i má rodina.

Pravdou je, že Atom mě umí podpořit dokonale v každé blbině, pokud se mu to zdá jako dobrý nápad. Takže jsme v jedenáct večer stěhovali stůl v jídelně na mnohem lepší(a logičtejší, samozřejmě!) místo, přivezl mi skvělý kus nábytku do obýváku(který bych sama neodtáhla a on do toho šel), nebo jsme během půl hodiny předělali chodbu a botník, protože…”já myslím, že by se tam skvěle vešla ta police! jdu to změřit!”, Naprosto toleruje všechny moje recyklační pokusy a neustále se mnou chodí na půdu další “nové” kousky, které dáme dohromady a vrátíme zpět do našeho života. A ještě pořád neprotáčí oči, když pronesu, že mám ještě trochu té tyrkysové barvy.

Když dostanu skvělý nápad, tak jsem schopna v nekonečném nadšení trávit hodiny v dílně a oddřít si to. Nechat v tom všem kus svého já. Možná je to nějaký způsob, kterým jsem se potřebovala vymezit. A že to teda bylo třeba.

A pak jsem zjistila, že pod vrstvou barev je ta původní na valné většině odloženém nábytku na půdě…tyrkysová.

Náhody neexistují!

Zpátky do minulosti?

Kdybyste mohli v téhle chvili říct cokoli svému šestnáctiletému já, co by to bylo?

To jsem si tak seděla ve svém rodném městě, chvíli úplně sama, u stolečku v kavárně a měla jsem skvělý výhled na místo, kde jsem kdysi trávila mraky času. Dole byl(a stále je) antikvariát, do patra jsem chodila na kytaru. Byla jsem ale mizerná studentka, možná ta úplně nejhorší na světě. Hrozně mě to bavilo, ale procházela jsem si těžším obdobím. Když jste najednou bez mámy, nejste schopni cokoli v tu chvíli vstřebávat. Nebyla jsem výjimkou. Chodila jsem tam ale moc ráda. Oáza klidu s hudbou. Najednou, jako kdybych viděla za sklem kavárny to svoje šestnáctiletý já. Naprosto přesně jsem si dokázala vybavit tu beznaděj, hledání sebe sama, hledání čehokoli, co mě nějak posune a pomůže mi. Moje Velké trápení. 

A tak jsem přemýšlela, jaké rady bych si asi dala, kdybych tu možnost teď hned měla? Potkat se se sebou v šestnácti a trochu si pomoct. Co bych si řekla?

Vyšlo mi z toho přibližně tohle.

2022

 Přestala jsem psát, abych si uvědomila, jak moc mi psaní chybí. 

Jo, přesně tak to je.

Ono mi to jednoduše nedalo. Aklimatizace po mateřské, pár snídaní bez “mamiiiii” za zády a věci u kterých jsem si automaticky řekla “a to je dobré téma na blog…” a až pak mi to došlo. 

Taková aklimatizace po mateřské je jedna z nejlepších záležitostí. Ty první dny, když jsem šla sama ulici a užívala jsem si, že nemám plné ruce všeho, rozhlížela jsem se po městě, kde žiju, jako kdybych tu šla úplně poprvé. Tak na ty dny už asi opravdu nikdy nezapomenu. Bylo vážně hnusně, jaro ještě nezačínalo ani omylem a já jsem byla v pozitivní náladě a naprosto spokojená. První měsíce jsem chodila dobrovolně pro plakáty čistě jen proto, abych si užila cestu sama se sebou.