Neznám nikoho, kdo by neměl rád tiramisu...a Berlín zrovna tak!
Když si chcete připadat jako v nějakým naprosto bláznivým artovým filmu jeďte sem. Je tu všechno. Když máte kamaráda který v Berlíně žije, neváhá vám věnovat svůj čas a když je shodou všech náhod & životních absurdit ten váš kamarád tak trochu umělec, tak to celé dostává úplně nový rozměr.
Hodně nerada ve společnosti poslouchám takové ty obecné (a často fakt přihlouplé) řeči o tom, jak je to všechno s tou mladou generací ztraceno. Protože to jednoduše není pravda. Vždycky jsem to věděla, ale události minulých měsíců mě v tom maximálně utvrdily. Stalo se to…den po mých narozeninách. Zrovna jsme balili věci do aut, protože o víkendu nás čekal festival, já toho měla jsem vážně nad hlavu a do toho všeho chaosu, jsem se naprosto nečekaně stala porotkyní projektu Příběhy našich sousedů(kdo by náhodou netušil o co jde, tak TADY). Jako jasně, takhle letmo to úplně nebylo. To co se tu snažím popsat, je celý můj dojem. Ten den mám dneska už trochu v mlze.
Probírala jsem krabici svých starých věcí a vyskočilo to na mě úplně nečekaně. Progam akce Svět knihy z roku 2001. Jo, tvl (pardon, ale víte jak? To je mazec!). Dnešní optikou totální a neuvěřitelný retro. A taky moje první praxe na podobné akci a úplně nový, velký svět, ve kterém jsem se snažila plavat. Od té doby jsem tu zažila všechno možné i nemožné. Doslova, úplně, fakt! :-))
Když mi bylo kolem šestnácti nebo sedmnácti, to už fakt dneska úplně přesně nevím, ulítávaly jsme s jednou z mých kamarádek na písničce od Mňágy, kde se zpívá "zkouším se prokopat ven..." a měly jsme období, když jsme to řvaly pořád dokola, protože nás to asi nějak uklidňovalo. A obě jsme se zkoušely tak nějak prokopat ven.
O své práci se zmiňuju docela často. Ať už v bublině mých přátel, nebo v online prostoru. Jednoduše proto, že mě úplně obyčejně baví. Občas se ale zastavím a přemýšlím kolik kreativních, originálních a skvělých lidí bych ve svém životě minula, kdybych dělala něco úplně jiného. Ale vlastně dělat něco úplně jiného asi není reálná představa. Vždycky jsem totiž říkala, že nejvíc rozumím knížkám a umělcům. To se datuje už ke střední škole knihovnické, která byla ku*va krušný období mého života.
Nostalgický vzpomínky - právě teď.
Jasně, na týhle vlně jedu už nějakou dobu. Je to pravděpodobně část nějakého zásadního procesu v mé mysli a já se tomu vůbec nebráním. Naopak. Někdo mi tu psal, že vše je tak, jak má být. S tím souhlasím!
Na instagram jsem si napsala, že tady je kus mého já. A je to pravda.
Vracet se jako dospělá, mě naplňuje obrovskou energií. Jako se ráda vracím na jih a vidím úplně jinýma očima místa, která jsem dřív brala s naprostou samozřejmostí, tak se ráda vracím do Vimperka. A ne, neříká se do Vimperku prosimvás, neříká! Za každé "Vimperku" umře koťátko, tak na to všichni myslete :-))
-Mají kluci vlastní okruh na běžky. Každé ráno pár koleček tréninku před velkým výjezdem s dědou a babičkou.
Včera ráno jsem se probudila po strašně zvláštním snu. Prolínala se v něm minulost, přítomnost a navíc i pár zcela nereálných scén.
Chvíli jsem byla na dětském táboře, kam jsem jezdívala vařit. Nic jsem nestíhala a než jsem se rozkoukala, už jsme balili a tábor končil. Jenže já jsem byla zaseklá ještě v té první fázi, vybalování. Chtěla jsem stihnout všechno a nestihla jsem vůbec nic. Pak jsem najednou byla v cizím městě. Zabíjím čas asi na někoho čekám, jen vůbec nevím na koho. Uprostřed nákupního centra, kterým se toulám, na mě najednou mává Ch. - kamarádova holka. První co mě v tom snu napadá je “doprčic, jak já se vlastně přepínám do němčiny?" A pak už jen útržky vzpomínek na školu, knihovnictví. Probudila jsem se dostatečně rozlámaná na to, abych si ještě poslepu šla zapnout kávovar.
Čtu e-maily o kterých v té fázi mezi úplným probuzením nevím, jestli nejsou součástí mého snění, hlubin podvědomí. Nejsou. Jsem naprosto probuzená.
Na začátku jsem skoro odpočítávala.
První den z mateřské venku, dva týdny, tři měsíce, snídaně v naprostém klidu, oběd s Atomem…Ten úplně jiný svět. Jako kdyby bylo všechno nové, jako kdybych nová byla tak trochu i já.
A nebo doopravdy?
