Příběhy našich sousedů

Hodně nerada ve společnosti poslouchám takové ty obecné (a často fakt přihlouplé) řeči o tom, jak je to všechno s tou mladou generací ztraceno. Protože to jednoduše není pravda. Vždycky jsem to věděla, ale události minulých měsíců mě v tom maximálně utvrdily. Stalo se to…den po mých narozeninách. Zrovna jsme balili věci do aut, protože o víkendu nás čekal festival, já toho měla jsem vážně nad hlavu a do toho všeho chaosu, jsem se naprosto nečekaně stala porotkyní projektu Příběhy našich sousedů(kdo by náhodou netušil o co jde, tak TADY). Jako jasně, takhle letmo to úplně nebylo. To co se tu snažím popsat, je celý můj dojem. Ten den mám dneska už trochu v mlze. 

Malá vsuvka, která má smysl: Jestli jsem někdy zapochybovala o tém, že můj předešlý blog neměl význam, musím se mu hluboce omluvit. Nejen, že jsem za dobu psaní poznala zajímavé lidi, navštívila spousty opravdu zajímavých akcí, ale dlouho po tom, co už v podstatě neexistoval, mě oslovila má čtenářka. A ta čtenářka byla úžasná, milá a neuvěřitelně zajímavá. Měla jsem z ní skvělý pocit, dodala mi ten den spousty energie, která mi trochu chyběla. Jmenovala se Marie.

A ten den před festivalem, když jsem poletovala a řešila na střídačku, smlouvy, plakátky, dětský koutek, stany, auta, odvoz, kdy se kdo s kým kde sejde, přišla tahle úžasná Marie pracovně k nám do knihovny. A v podstatě hned jsme navázaly tam, kde jsme v našem setkání končily. Povídání o jejích projektech, které mě neuvěřitelně těší a zajímají. A taky o mojí práci a o tom, co vlastně dělám přesně já. Výsledkem, ač tehdy přišla s něčím jiným, byla naše spolupráce. A já za ní stokrát děkuju, milý blogu! 

Porotcování jsem přijala naprosto bezmyšlenkovitě. Moje intuice byla totiž v u chvíli tak silná, že jsem ve vteřině zahlásila “samozřejmě, že ano! Moc ráda!” a až později(když odpadl adrenalin z příprav festivalu a já se dostala do normálu) mi začalo docházet, že to není jen tak. Že to je obrovská porce zodpovědnosti. 

Začala jsem pochybovat a volala jsem to odpoledne babičce. Říkám, jakoby mimochodem “babi, já ale vůbec nevím, jestli jsem ten pravý člověk. Já nevím, jestli to zvládnu” a ona mi skočí do řeči “proč bys to neměla zvládat? Zrovna Ty! Naopak, Ty to krásně zvládneš. Jsi ten pravý člověk”. 

Jo babi, díky že ve mě věříš. Celou dobu jsem to pak měla v uších. A vzala jsem všechno odvahu, všechny filmy a reportáže jsem milionkrát slyšela, viděla, probrala a hodnotila. Jenže poté jsem musela vzít ještě mnohem víc odvahy a na prezentaci jsem přišla osobně. Stálo to za to!

Ano, takle vystresovaná jsem byla!

Potkala jsem další skvělé lidi, za které jsem moc vděčná. Najednou to všechno do sebe zapadalo úplně samo. Ono to fakt funguje!

-jsem tak ráda, že se tu konečně cítím dobře. Dlouho to tak nebylo…

-jsem tak ráda, že Tě osud zavál zrovna sem!

Jako porotce jsem se Příběhů našich sousedů zúčastila v Nymburce (pokud si najdete chvilku, tak všechny příběhy najdete ZDE) a stejnou roli jsem si střihla u Příběhů našich sousedů v Kolíně(najdete TADY). Budu moc ráda, pokud jim i vy věnujete trochu pozornosti. Zaslouží si to:-) 

Vystoupit ze své komfortní zóny - done!!(foto: David Růžička)

Když jsem ve své závěrečné řeči říkala, že jsem na všechny moc pyšná, myslela jsem to opravdu vážně. Vážně jsem pyšná a moc. Na studenty, pedagogy a každého, kdo se rozhodně podpořit Post Bellum a Příběhy našich sousedů. Na všech osm týmů z řad žáků Základních škol Tyršova v Nymburce, Základní školy T. G. M. a ZŠ Václava Havla v Poděbradech a Gymnázia Bohumila Hrabala v Nymburce, kteří se rozhodli oslovit pamětníky historických událostí 20. století, zpracovat jejich příběhy do podoby reportáže a následně své práce zvládli odprezentovat před téměř plným kinem. Smysl v tom vidím obrovský. Totéž platí i kolínských prezentacích, které jsem si užila možná ještě o maličko více.

Dala bych všechno na světě, abych v jejich věku měla podobné možnosti. A podporu! A tak skvělé pedagogy. Jsem si jista, že by mě to celé ohromně naplňovalo a zároveň bych se možná trémou při prezentaci zbláznila, ale…dávalo by mi to smysl. A právě proto, že jsem sama nic podobného neměla šanci prožít, prožívám to teď se studenty a studentkami. A mám z toho všeho velikou radost. Pustit se do náročných projektů. Radit se, probírat příběhy, řešit je se studenty, umět i kritiku, která je důležitá. Posunout alespoň trochu jejich projekty o kus dál. Když se mi to u někoho podaří, pak to má smysl. 

V Kolíně, kam mě doprovodil Atom.

No a samozřejmě…jsem TAK ráda, že mě osud zavál zrovna sem! 

Nic není ztraceno, právě naopak…