pátek 26. srpna 2022

Přesně proto Tě milujeme! (A taky přesně proto Tě tolik lidí nemá rádo)

Čtrnáct dnů mimo.


Slíbit nejen sama sobě, že nebudu po celou tu dobu myslet na práci, se na začátku zdálo, jako nepřekonatelná challenge. Ukázalo se však, že jsem stále docela naivní.
Jak rychle si člověk zvykne na tu spoustu času na čtení, volné dny, kdy je starostí jen to, jestli se mi pohodlně odpočívá na prázdné ranní pláži a na naprosté vypnutí od všeho, co je doma? Velmi, velmi rychle. Rychleji, než jsem si myslela. A tak jsem četla, pila kafe, poslouchala šumění moře, objevovala nová místa a stihla si s Atomem říct víc, než za poslední půlrok(to je prostě realita rodičů, kteří mají ukecané děti!). 


Hodně jsem přemýšlela, s odstupem několika set kilometrů, kolik se toho u mě změnilo. V mém životě, ve mně samotné, ve vztahu k městu, ve kterém žiju a které dlouho nevypadalo, že by mě chtělo nějak vlídně přijmout (a já jeho). Tenhle několikaletý -boj- je už za mnou, ale občas to vypadalo, že ho projedu na celé čáře. A asi bych i prohrála, kdyby mi nedošlo to, co sice dávno vím, ale někdy trvá si k tomu dojít. Ideální je vždy začít u sebe. A tak jsem začala. Už před pár lety a postupně se to dokonale formovalo. Hodně  jsem se díky téhle lekci naučila. Opravdu hodně. Taky jsem si hezky zrekapitulovala pár svých přešlapů, které bych sice dneska možná neudělala, ale kdyby se nestaly, asi bych si neuvědomila, jakou cestou se vážně nikdy nechci vydávat. 

Ale netřeba mít obavy. Jsem to pořád ta praštěná já. 


Nejvíc by to beztak vystihla asi tato konverzace


[21:25, 22. 8. 2022] J: Ježíš já jsem tak blbá, někdy to sama nechápu, tyhle debility moje 😂😂😂

[21:37, 22. 8. 2022] M: Přesně ale proto tě milujeme 😂

[21:38, 22. 8. 2022] M: A taky přesně proto tě tolik lidí nemá rádo 🤣🤣🤣🤣


Mě nemusí milovat celý svět, já se spokojím s těma svýma lidma! Díky za ně. I za to, že si z toho všeho se mnou umí dělat dokonalou zábavu.


A ještě jsem chtěla dodat. Moje secret pleasure, snad úplně od dětství, jsou filmy, knihy, přiběhy o holkách, které někam přijdou, vůbec tam nechtějí být a nemůžou si zvyknout, je to pro ně težké a pak...se to všechno obrátí. Akorát to, že jsem si to odžila taky mi došlo až tehdy, když jsem si uvědomila, že bych snad už vážně nikdy nechtěla stěhovat. Hehe. Jdu si pustit


sobota 6. srpna 2022

Náhody


Kdy je se mnou k nevydržení?

Když dostanu skvělý nápad. Podřídím mu všechno, pokud jsem o něm přesvědčena. Problémem je, že s tím dost prudím svoje okolí. Mohli by vyprávět.

Žití v domě byla pro mě kapitola sama pro sebe. O tom bych byla schopna napsat spousty článků. Především o zvykání si a hledání vlastní cesty. To už mám naštěstí za sebou(nebylo to úplně nejlehčí, ale zároveň pro mě velice podstatné), ale mám před sebou ještě spousty šílených nápadů. Vím o tom a myslím si, že o tom ví i má rodina.

Pravdou je, že Atom mě umí podpořit dokonale v každé blbině, pokud se mu to zdá jako dobrý nápad. Takže jsme v jedenáct večer stěhovali stůl v jídelně na mnohem lepší(a logičtejší, samozřejmě!) místo, přivezl mi skvělý kus nábytku do obýváku(který bych sama neodtáhla a on do toho šel), nebo jsme během půl hodiny předělali chodbu a botník, protože…”já myslím, že by se tam skvěle vešla ta police! jdu to změřit!”, Naprosto toleruje všechny moje recyklační pokusy a neustále se mnou chodí na půdu další “nové” kousky, které dáme dohromady a vrátíme zpět do našeho života. A ještě pořád neprotáčí oči, když pronesu, že mám ještě trochu té tyrkysové barvy.

Když dostanu skvělý nápad, tak jsem schopna v nekonečném nadšení trávit hodiny v dílně a oddřít si to. Nechat v tom všem kus svého já. Možná je to nějaký způsob, kterým jsem se potřebovala vymezit. A že to teda bylo třeba.
A pak jsem zjistila, že pod vrstvou barev je ta původní na valné většině odloženém nábytku na půdě…tyrkysová.

Náhody neexistují!


úterý 2. srpna 2022

Zpátky do minulosti?



Kdybyste mohli v téhle chvili říct cokoli svému šestnáctiletému já, co by to bylo?
To jsem si tak seděla ve svém rodném městě, chvíli úplně sama, u stolečku v kavárně a měla jsem skvělý výhled na místo, kde jsem kdysi trávila mraky času. Dole byl(a stále je) antikvariát, do patra jsem chodila na kytaru. Byla jsem ale mizerná studentka, možná ta úplně nejhorší na světě. Hrozně mě to bavilo, ale procházela jsem si těžším obdobím. Když jste najednou bez mámy, nejste schopni cokoli v tu chvíli vstřebávat. Nebyla jsem výjimkou. Chodila jsem tam ale moc ráda. Oáza klidu s hudbou. Najednou, jako kdybych viděla za sklem kavárny to svoje šestnáctiletý já. Naprosto přesně jsem si dokázala vybavit tu beznaděj, hledání sebe sama, hledání čehokoli, co mě nějak posune a pomůže mi. Moje Velké trápení. 
A tak jsem přemýšlela, jaké rady bych si asi dala, kdybych tu možnost teď hned měla? Potkat se se sebou v šestnácti a trochu si pomoct. Co bych si řekla?

Vyšlo mi z toho přibližně tohle.


-nepřestávej psát povídky a příběhy, byla by to škoda a bude Tě to mrzet ještě hodně dlouho.


-neboj se být jiná. Všichni nemůžou být podle pravítka. Nauč se z toho těžit, ušetříš si spousty času.


-na tvé špeky sere pes. Nemáš vůbec žádný a stejně je řešíš.


-němčinu jednou budeš potřebovat, věř mi! I když je to teď neskutečná pruda.


-k osmnáctinám se vykašli na Nokii 3410 a chtěj raději zaplatit řidičák.


-všechno tohle je sice teď na nic, ale posílí Tě to. Vás všechny.


-vlasy super, budeš si je barvit ještě za dvacet let docela podobně, ale bude to větší punk.


-a vypni ty Chinaski v discmanovi, prosimtě. Věř mi!


-a hlavně: jsi skvělá, tak na to nezapomínej!



Čím jsem starší, tím raději chodím na svá stará oblíbená místa, nechávám postupně minulost daleko za sebou a vnímám je znovu jen jako svá oblíbená místa. Nezapmenout, co mě v životě ovlivnilo, ale taky se s tím smířit. Aktuálně mám ze své pozice možnost mluvit s lidmi a potkávám i holky, které se hledají, tápou a neví. Vždycky si na setinu vteřinu vzpomenu sama na sebe a pak mluvím, poslouchám, snažím se je vnímat. Všechno má svůj velký smysl, nebo alespoň většina věcí. Naučila jsem se, že si ze všeho musím vytáhnout to dobré. I když to není na první pohled vidět. Negativní přístup je cesta do pekla. A kdo by se pak vcítil do holek, které neví, tápou, bloudí a hledají se....než holka, která byla kdysi taky úplně ztracená? Jo, jasně. Někdo jiný. Jsem ale velmi vděčná, že to teď můžu být i já.