pátek 23. září 2022

Konec aneb začátek

Jedna z těch náročnějších věcí, které jsem musela zvládnout. A nejen já, já jsem byla spíš takový člověk v pozadí. Mě se to týkalo až v té druhé linii.

Těžké a nepříjemné věci podvědomě všichni tak trochu odkládáme. Přirozená reakce, je třeba odhodlání. A když se nemusí hned...

Před téměř dvěma lety zemřel tchán. Měli jsme spolu zvláštní vztah. Já-horká hlava, malý vztekloun, co jde proti zdi a jeden čas proti všemu. Můj tchán byl, jaký byl. Svůj. Osobnost. Přes to všechno si troufám říct, že cestu jsme našli. I když určitě nebyla standardní, ale taky tak nějak svá (a někdy by asi řekl, že divná, jako já sama jsem divná). 

Minulých čtrtnáct dnů jsme vyklízeli jeho věci. Ať je to jak chce, jednoho dne celý ten příběh musel nutně přijít do bodu, kdy to nepůjde jinak. V  tu stejnou chvíli mi moje skvělá kolegyně přihrála do života knihu Edny Nové. Její Ženy z Bohnic mám dlouhodobě ve čtecím plánu(který je tak dlouhý, že už teď vím, že není šance se dostat na samý konec). Druhou knihu Konec aneb začátek, mi vtiskla do ruky v pátek. Ten první pátek, když jsme začínali. A já četla a bulela a zase četla a tak strašně moc mi ta kniha dala. V tu chvíli, protože jsem prožívala ty podobné pocity. Máme všechny věci zakonzervovat navždy? Dát je dětem na hraní? Smést jeden celý život do kontejneru? A potřebujeme vlastně vůbec něco, když to všechno pak jednoho dne nevyhnutelně končí vyhazováním?

Můj tchán nebyl troškař. Dneska bych už asi neváhala mu to říct, ale můžu si to jen myslet. A posílat trochu vzteklý pohledy tam někam nahoru, protože vytřídit tohle všechno byla jízda. Poučná, jako nikdy nic předtím. Jsem vděčna všem, kteří pomohli. Sami bysme to nezvládli.
Díky náhodám, který mi do života přihrávají skvělé lidi a kolegy. Podpora nadevše. A díky knize jsem v konci zkusila vidět nový začátek. Snažím se.

A píšu si za uši i na blog, ze na jaře se podívám na půdu a co nepotřebujeme, posíláme okamžitě dál...

neděle 18. září 2022

Ba(oba)bí léto

 Tábor je láska. 

V poslední době je sice o dost složitější se vracet, ale vracím se a vracím se čím dál raději. A nebo si těch návratů umím spíš mnohem víc vážit? Ať jedno, nebo druhé, na začátku září, když se školní rok teprve rozjížděl, jsem si dala s klukama Baobabí léto. Taková malá a příjemná náplast za to, že Tabook letos nebyl a nebude. 

Spojení knížek, divadla, babího léta a rodného města? Nejlepší nápad! Stejně tak obligátní návštěva mého nejoblíbenějšího pouličního antikvariátu(proboha ukončete už letos sezonu, nebo se nevejdeme domů!!). S knížkama je to totiž letos lehce šílené. Sice třídím, ale zároveň jsem adoptovala jednu zásadní knihovnu od člověka, který byl(a je), mým guru, co se týče válečné literatury. Když někam chodíte a obdivujete něčí knihovnu a on vám ji pak část věnuje, protože s myslí, že jsem ten člověk, kterého to bude zajímat. Tak to máte nejdřív husí kůži, pak slzy v očích a pak začnete v hlavě kreslit novou knihovnu. Beztak bysme ji jednou postavit museli :-))) 

No a spojení Starého města a bojovky pro děti, kterou vedl František Tichý a Marek Toman? Naprosto geniální. Do toho všeho čtení, divadlo, vychlazené pivo z Obory a pravé babí léto. A spousty, vážně spousty inspirace. Baobab má Tábor a Tábor má Baobab a tohle spojení můžeme buď závidět a nebo se jím nekonečně inspirovat. Kultura žije! A kde se to má sejit, tam se to sejde. 

Takže jsem na to svý město z dálky pyšná a ráda, že můžu říkat, jak jsme tady kdysi s Cicintou tu kulturu beztak nejvíc užívaly my. A teď? Je čas ty naše trhlý a geniální nápady posílat zase dál. Měly jsme prostě skvělou základnu! To prostě nejde očůrat, víte?


Malý rande. Hned poté byl požadavek na palačinky. #jetojenobdobi

Pauza před představením a věrní intouši v první linii. Jak jinak?


 


To jsem nepsala já, mohla bych, ale psal to Kecka. Dědí se rozpolcenost?

čtvrtek 8. září 2022

Do života?

Když jsem byla malá, máma mi říkala, že do života potřebuji umět vařit, musím umět žehlit košile a mít všechno doma bezvadně uklizené. Jen tak se dobře vdám a budu dál spokojeně dělat všechny tyhle věci. 

A já se ptám? Vážně tenhle názor přetrvává ještě dnes?

Setkala jsem s ním, v lehce jiné mutaci, ale setkala, za poslední dobu několikrát. A nebylo mi to zrovna dvakrát příjemné, to je asi jasné. Fakt musíme tohle všechno dělat? 
A musím odpovídat na otázku, jestli mi můj muž POMÁHÁ s dětmi? 
Já vím, já vím. Tyhle témata se už probíraly stokrát. A stokrát bez kloudného řešení. 
Atom mi totiž s dětmi nepomáhá. Nemusí. Atom se jednoduše o své děti stará tak, jak si to vyžaduje situace. A ta si někdy vyžádá mámu, někdy tátu a někdy oba dva rodiče. Je to špatně?
Jsou dny, kdy cítím, že spíš já pomáhám Atomovi v chodu všeho a jsou dny, kdy je to docela naopak. Jsem proto horší máma? 

A je on chudák? 
Je muž chudák, protože tráví čas s rodinou? Proboha, odkud se zase dostaly mezi lidi tyhle stupidní a předpotopní názory? Faktem zůstává, že jsou mezi námi. Včera mě jeden takový docela slušně praštil přes nos. 

Paradoxní na tom všem je, že máma mi vštěpovala tyhle takzvané hodnoty, aby si pak sbalila celý byt a odstěhovala se pryč. Když pak sedíte v tom prázdném obýváku, tak je vám nějaké žehlení košile celkem na nic. Potřebujete úplně jiné věci. V závěru(nebo novém žačátku?) to byl můj táta, který vařil a učil nás co bylo třeba. Takový guláš, jako umí on, fakt nikdy nedovedu. A můžu to zkoušet třeba stokrát. Takže to vždy s chutí nechám na něm. A není mi ani trochu stydno, víte? 

Vážení muži, vy všichni, kterým nepřijde jako ostuda, trávit čas se svými dětmi, věnovat se jim, chodit na rodičáky, vy všichni co vaříte a neexistuje pro vás ženská a mužská práce. Děkuju, že jste! 
Opravdu za to moc děkuju.
Jsem si jistá, že kdyby Atom nebyl takový, nikdy bych nemohla dělat svou práci tak, jak ji dělám. 
S tím, že pak někdo investuje svou vlastní energii a vykládá na potkání smyšlenky o tom, jak se mi nechce nic dělat, s tím se taky nějak vyrovnám. Mrzí mě jen, že tyhle soudy vynášejí ženy.
 
Učím se ale odpouštět. Mám skvělou, naprosto úžasnou kolegyni, která mi v tom nejhorším stavu naštvání řekla, že musím odpouštět a posílat to všechno pryč. Prokážu tím službu nejvíc sama sobě.
Tak nádech, výdech....mnohem lepší. 

Jo a taky jsem si byla ráno zaběhat a to je ten den pak o něčem úplně jiném.


Ta fotka je tu proto, že se někdy cítím přesně, jako ta kytka! :-))