pátek 23. září 2022

Konec aneb začátek

Jedna z těch náročnějších věcí, které jsem musela zvládnout. A nejen já, já jsem byla spíš takový člověk v pozadí. Mě se to týkalo až v té druhé linii.

Těžké a nepříjemné věci podvědomě všichni tak trochu odkládáme. Přirozená reakce, je třeba odhodlání. A když se nemusí hned...

Před téměř dvěma lety zemřel tchán. Měli jsme spolu zvláštní vztah. Já-horká hlava, malý vztekloun, co jde proti zdi a jeden čas proti všemu. Můj tchán byl, jaký byl. Svůj. Osobnost. Přes to všechno si troufám říct, že cestu jsme našli. I když určitě nebyla standardní, ale taky tak nějak svá (a někdy by asi řekl, že divná, jako já sama jsem divná). 

Minulých čtrtnáct dnů jsme vyklízeli jeho věci. Ať je to jak chce, jednoho dne celý ten příběh musel nutně přijít do bodu, kdy to nepůjde jinak. V  tu stejnou chvíli mi moje skvělá kolegyně přihrála do života knihu Edny Nové. Její Ženy z Bohnic mám dlouhodobě ve čtecím plánu(který je tak dlouhý, že už teď vím, že není šance se dostat na samý konec). Druhou knihu Konec aneb začátek, mi vtiskla do ruky v pátek. Ten první pátek, když jsme začínali. A já četla a bulela a zase četla a tak strašně moc mi ta kniha dala. V tu chvíli, protože jsem prožívala ty podobné pocity. Máme všechny věci zakonzervovat navždy? Dát je dětem na hraní? Smést jeden celý život do kontejneru? A potřebujeme vlastně vůbec něco, když to všechno pak jednoho dne nevyhnutelně končí vyhazováním?

Můj tchán nebyl troškař. Dneska bych už asi neváhala mu to říct, ale můžu si to jen myslet. A posílat trochu vzteklý pohledy tam někam nahoru, protože vytřídit tohle všechno byla jízda. Poučná, jako nikdy nic předtím. Jsem vděčna všem, kteří pomohli. Sami bysme to nezvládli.
Díky náhodám, který mi do života přihrávají skvělé lidi a kolegy. Podpora nadevše. A díky knize jsem v konci zkusila vidět nový začátek. Snažím se.

A píšu si za uši i na blog, ze na jaře se podívám na půdu a co nepotřebujeme, posíláme okamžitě dál...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za milé komentáře;-)