pondělí 21. listopadu 2022

1711

Pamatuju si revoluci i porevoluční dny. Nepamatuju si samozřejmě úplně všechno, ale mám různý silný záblesky vzpomínek na to, že se něco děje, že to je důležitý a že si to musím pamatovat. Byla jsem stejně velká, jako můj nejmladší syn dnes. Taky si pamatuju, že kamarádčin táta řekl, že tohle se jednou budeme učit a že na to nesmíme zapomenout. Tak jsem se taky snažila, přišlo mi to naprosto logický.


Moje nejzásadnější pastelky pak byly červená a modrá. Dokola si kreslím znak OF. Všude, pořád a babička se pořád bojí, že tátu zavřou a pořád to opakuje. Že se to všechno vrátí a o svobodě si budeme moct nechat jen zdát. Jsem strašně ráda, že se její skeptická předpověď nevyplnila.

Taky si vzpomínám na to, že ve školce jsme měli ještě docela dlouho opřený o zed portrtét Husáka, otočený ke zdi. A mně se to strašně nelíbilo. S dětma jsme se hecovaly, kdo se na něj půjde podívat. Kdo bude mít tu odvahu. 

17.listopadu se brali moji rodiče. A i když se z toho jejich data stalo po pár letech datum naprosto nezapomenutelné pro úplně všechny, jim to žádné větší štěstí nepřineslo. Jen v datu to ale asi nebude, o tom není sporu.

Před třemi lety se mi stala ta šílená ohavnost s nohou v sádře. Šla jsem tehdy oslavit výročí 30 let od sametové revoluce a uklouzla jsem na mokrých listech. Dodnes tomu nerozumím, ale stalo se. Jsem moc ráda, že když jsem se rozhodovala, jestli se vrátit domů, nebo ne, jsem se rozhodla jít dál. Na náměstí totiž mluvil můj tchán a já jsem dodnes vážně ráda, že jsem to slyšela. Bylo to dost zásadní. A pak jsem se dopajdala s klukama domů a tam už bylo jasné, že to není vůbec žádná legrace a jedu na chirurgii. Tak jsem tam alespoň v televizi sledovala zbytek oslav. Můj muž byl tak v šoku, že mi po zprávě, že mám sádru a ať mi vezme volné kalhoty, nechal ty kalhoty doma. Ale v tu chvíli je vám jedno úplně všechno. jela jsem jen v kabátu a hotovo.

Před dvěma roky mi ségra přesně v tento den zavolala a řekla mi, že nám umřel děda. Mámin táta. Člověk, po kterém jsem získala něco jako hudební nadání. Zemřel sice 1. listopadu, ale my jsme se to dozvěděly až o šestnáct dnů později. Jediný, kdo nám to tehdy mohl dát vědět, nám to prostě neměl potřebu říct. Dík, mami. Udělala jsi toho pro mě v životě fakt hodně. Dodnes mám jeho odchod mnohem víc spojený především s datem 17. 11.

Mám s tímhle datem spojenou vlastně jednu zásadní emoci. Úplné dno, které spěje k něčemu normálnímu, něco se mění. Asi především ve mně, ale ty situace tomu všemu dost nahrávají. Něco, co se zdálo naprosto neřešitelné, se dá do pohybu a všechno to šílený se najednou mění. Ve všem, ač to zná jakkoli jako naprostý bizar, jsem nakonec našla to dobré. Kdybych se o dědovi nedozvěděla, jak jsem se dozvěděla, nikdy bych nevyhledala babičku a nesnažila se urovnat staré křivdy, nikdy bychom si nic nevyříkaly a trápilo by mě to skrytě celý život. Od té doby jsme spolu vedly spousty zásadních hovorů. Hodiny a hodiny jsme si dokázaly vyprávět. Ať už po telefonu, nebo osobně. Pro mě neuvěřitelně důležitý čas. Kdybych si nezlomila nohu a následně neřešila naprosté dno, nikdy bych si nestihla promluvit upřímně a vážně se svým tchánem. Nikdy dřív jsme spolu takhle nemluvili a byl to jeden z nejpodstatnějších kroků, kdy se toho dost vysvětlilo.

Všechny tyhle vzpomínky a především pocity, mám poslední dny v hlavě. Nemůžu si pomoct, tohle období je zvláštní. Stále se snažím hledat to dobré. Je to sice běh na dlouhou trať, ale stojí mi to za to. Klub nenapravitelných optimistů forever! 

pondělí 14. listopadu 2022

Tak moc bych chtěla psát i sem, ale...

Minulé pondělí jsme rozjely Den poezie. A to vskutku epesně. Po celém městě jsme totiž s kolegyní z naší "kreativní kanceláře" rozvěsily ruličky s básněma. Tak. Asi nemusím říkat, že samotné rozvěšení bylo už jako nic. Dva týdny předem jsme obě ležely v básnických sbírkách a vybíraly, řešily, hledaly, četly a i sny jsme měly ve verších. Mraky knih se mísly s mrakem hrnků od kafe a tak dále a tak dále. Ale ten ohlas za to stál <3 Dnes ráno jedna paní hlasila druhé "utrhla jsem si těch básniček hned PĚT!!!". Radost až na kost! Strach z toho, že se někde bude povalovat bezprizorní básnička, se ukázal jako úplně mylný. Naopak. Zmizely vážně sakra rychle.


Večerní program, protože když už poezie, tak s nejlepšíma, patřil čtení básníka Petra Borkovce. Haha, no velká bomba. Poezie budiž zdárně oslavena v Café Society. Atmosféra, lidi, skvělý místo, všechno to do sebe zapadlo a mělo to prostě smysl. Takové ty dny, kdy něco děláte a už víte, jak to do sebe zapadá. Dokonce jsem se poprvé cítila o něci jistější během uvádění autora. Ale to je celkově věc, na kterou si asi nikdy nezvyknu úplně. 


Úterý bylo ve znamení povídání o tom, co všechno potřebují děti znát před nástupem do školky. Takže maminky a děti v hlavní roli a skvělá paní učitelka. A pak takový ten večer, kdy si chcete sníst čínu pod dekou a koukat na seriál, nebo něco, co už dobře znáte. Koukáte taky někdy na filmy, které už znáte, protože prostě na nic jiného nemáte sílu? Přiznávám, občas tu sílu fakt nemám. Na nic. Maximálně na přečíst klukům před spaním pohádku. Podzimní únava, lehce stresu a už to jede. Kafe, kafe, kafe...Mimochodem uvařila jsem si vlastní dýňový sirup do kafe. Až tak to se mnou je.


Středeční velkou poradu i cvičení, jsem už nenápadne visela na telefon u a čekala na zprávu o tom, jak dopadl Kecka po svém pádu ze schodů. Výsledný verdikt zněl nechodit, nenamáhat, klidový režim. Dobrý, klidový režim s Keckou je prostě slušný oxymoron. Neuděláš nic, matko. Paráda. Mimochodem přesně tři roky po mých berličkách tu máme mou mladší kopii. To chceš.  


Kdo se chtěl dozvědět něco o tom, jak se sestavuje rodokmen a všechna tajemství kolem, mohl přijít ve čtvrtek dopoledne. Trochu organizační šok nás čekal ve chvíli, kdy dámy, které vše měly na starost, poptávaly školní zasedací pořádek. Obecně mi přijdou akce pro seniory opravdu velmi smysluplné. Trochu jsem se toho na začátku bála, ale vidím v tom vážně obrovský smysl. Možná za to může i fakt, že obě mé babičky jsou skvělé dámy v pokročilejším věku a často na ně myslím, když nějakou podobnou seniorskou akci připravujeme. No a ekumenický večírek. Jsou věci o kterých bych nikdy dřív neřekla, že se mě budou týkat, nebo že se jich budu jakkoli organizačně účastnit. Všechno je jinak. Mohla bych tu vykládat, že nikdy neříkej nikdy, ale to stejně všichni znají. Nic nového. Ale stejně mě to pokaždý, když dělám něco takového, překvapí. Já sebe vždycky překvapím. Tak tedy. Dvě skvělé farářky u nás v knihovně, dlouhé povídání nejen o víře. Vůbec jsem si neslibovala nic a přestě se z toho stal velmi silný zážitek. Alespoň pro tedy mě. Věřím, že nejen pro mě, ale pro všechny. Čím jsem starší, tím víc umím a vlastně chci dělat kompromisy. Velmi poučný večer.

No a týden poezie musel být zakončen...no jasně, překvapivě poezií. Ale tentokrát workshopem pro děti. Robin Král je autorem spousty hodně dobrých knížek. Dost jich mají kluci doma a vždycky mě hodně bavily. Takže jsem byla ráda, že zavítal i k nám. Mimochodem jeho Ferdinande! jsme sehnali jako snad úplně poslední výtisk ever, nebo se tak všichni alespoň tehdy tvářili. Odpoledne jsem vyzvedla Mývala ve škole s vidinou, že se jednou téměř za světla všichni potkáme doma, konečně jsme zapálili dýně a já na radu svých guru kolegyň jsem veškerou práci vypustila z hlavy. A přečetla jsem alespoň jednu knihu. Totální očista. 

Na tom všem, když děláte kulturu, je nejhorší ten pocit, že potkat o víkendu lidi je někdy nad vaše možnosti. Naprosté přesocializování. Občas si děláme legraci, že poslední rok doháním vše, co jsem tu dlouho dramaticky zanedbávala. No, podle mě jsem to už postupně skoro dohnala. 

Pravdou zůstává, že moje práce mi otevírá oči. V mnoha směrech. Jsou věci, které bych jinde nezažila a zkušenosti, které jsem potřebovala a jinde bych je nezískala. Plus mnoho malých, nenápadných detailů, které mě v osobní rovině, posouvají dál. I když toho mám občas nad hlavu, jsem šťastná. Akorát moje soboty jsou o trochu jiné zábavě, než kdysi...třeba takhle.