Pamatuju si revoluci i porevoluční dny. Nepamatuju si samozřejmě úplně všechno, ale mám různý silný záblesky vzpomínek na to, že se něco děje, že to je důležitý a že si to musím pamatovat. Byla jsem stejně velká, jako můj nejmladší syn dnes. Taky si pamatuju, že kamarádčin táta řekl, že tohle se jednou budeme učit a že na to nesmíme zapomenout. Tak jsem se taky snažila, přišlo mi to naprosto logický.
Minulé pondělí jsme rozjely Den poezie. A to vskutku epesně. Po celém městě jsme totiž s kolegyní z naší "kreativní kanceláře" rozvěsily ruličky s básněma. Tak. Asi nemusím říkat, že samotné rozvěšení bylo už jako nic. Dva týdny předem jsme obě ležely v básnických sbírkách a vybíraly, řešily, hledaly, četly a i sny jsme měly ve verších. Mraky knih se mísly s mrakem hrnků od kafe a tak dále a tak dále. Ale ten ohlas za to stál <3 Dnes ráno jedna paní hlasila druhé "utrhla jsem si těch básniček hned PĚT!!!". Radost až na kost! Strach z toho, že se někde bude povalovat bezprizorní básnička, se ukázal jako úplně mylný. Naopak. Zmizely vážně sakra rychle.
Večerní program, protože když už poezie, tak s nejlepšíma, patřil čtení básníka Petra Borkovce. Haha, no velká bomba. Poezie budiž zdárně oslavena v Café Society. Atmosféra, lidi, skvělý místo, všechno to do sebe zapadlo a mělo to prostě smysl. Takové ty dny, kdy něco děláte a už víte, jak to do sebe zapadá. Dokonce jsem se poprvé cítila o něci jistější během uvádění autora. Ale to je celkově věc, na kterou si asi nikdy nezvyknu úplně.
Úterý bylo ve znamení povídání o tom, co všechno potřebují děti znát před nástupem do školky. Takže maminky a děti v hlavní roli a skvělá paní učitelka. A pak takový ten večer, kdy si chcete sníst čínu pod dekou a koukat na seriál, nebo něco, co už dobře znáte. Koukáte taky někdy na filmy, které už znáte, protože prostě na nic jiného nemáte sílu? Přiznávám, občas tu sílu fakt nemám. Na nic. Maximálně na přečíst klukům před spaním pohádku. Podzimní únava, lehce stresu a už to jede. Kafe, kafe, kafe...Mimochodem uvařila jsem si vlastní dýňový sirup do kafe. Až tak to se mnou je.
Středeční velkou poradu i cvičení, jsem už nenápadne visela na telefon u a čekala na zprávu o tom, jak dopadl Kecka po svém pádu ze schodů. Výsledný verdikt zněl nechodit, nenamáhat, klidový režim. Dobrý, klidový režim s Keckou je prostě slušný oxymoron. Neuděláš nic, matko. Paráda. Mimochodem přesně tři roky po mých berličkách tu máme mou mladší kopii. To chceš.
Kdo se chtěl dozvědět něco o tom, jak se sestavuje rodokmen a všechna tajemství kolem, mohl přijít ve čtvrtek dopoledne. Trochu organizační šok nás čekal ve chvíli, kdy dámy, které vše měly na starost, poptávaly školní zasedací pořádek. Obecně mi přijdou akce pro seniory opravdu velmi smysluplné. Trochu jsem se toho na začátku bála, ale vidím v tom vážně obrovský smysl. Možná za to může i fakt, že obě mé babičky jsou skvělé dámy v pokročilejším věku a často na ně myslím, když nějakou podobnou seniorskou akci připravujeme. No a ekumenický večírek. Jsou věci o kterých bych nikdy dřív neřekla, že se mě budou týkat, nebo že se jich budu jakkoli organizačně účastnit. Všechno je jinak. Mohla bych tu vykládat, že nikdy neříkej nikdy, ale to stejně všichni znají. Nic nového. Ale stejně mě to pokaždý, když dělám něco takového, překvapí. Já sebe vždycky překvapím. Tak tedy. Dvě skvělé farářky u nás v knihovně, dlouhé povídání nejen o víře. Vůbec jsem si neslibovala nic a přestě se z toho stal velmi silný zážitek. Alespoň pro tedy mě. Věřím, že nejen pro mě, ale pro všechny. Čím jsem starší, tím víc umím a vlastně chci dělat kompromisy. Velmi poučný večer.
No a týden poezie musel být zakončen...no jasně, překvapivě poezií. Ale tentokrát workshopem pro děti. Robin Král je autorem spousty hodně dobrých knížek. Dost jich mají kluci doma a vždycky mě hodně bavily. Takže jsem byla ráda, že zavítal i k nám. Mimochodem jeho Ferdinande! jsme sehnali jako snad úplně poslední výtisk ever, nebo se tak všichni alespoň tehdy tvářili. Odpoledne jsem vyzvedla Mývala ve škole s vidinou, že se jednou téměř za světla všichni potkáme doma, konečně jsme zapálili dýně a já na radu svých guru kolegyň jsem veškerou práci vypustila z hlavy. A přečetla jsem alespoň jednu knihu. Totální očista.
Na tom všem, když děláte kulturu, je nejhorší ten pocit, že potkat o víkendu lidi je někdy nad vaše možnosti. Naprosté přesocializování. Občas si děláme legraci, že poslední rok doháním vše, co jsem tu dlouho dramaticky zanedbávala. No, podle mě jsem to už postupně skoro dohnala.
Pravdou zůstává, že moje práce mi otevírá oči. V mnoha směrech. Jsou věci, které bych jinde nezažila a zkušenosti, které jsem potřebovala a jinde bych je nezískala. Plus mnoho malých, nenápadných detailů, které mě v osobní rovině, posouvají dál. I když toho mám občas nad hlavu, jsem šťastná. Akorát moje soboty jsou o trochu jiné zábavě, než kdysi...třeba takhle.
