O vděčnosti

Na začátku jsem skoro odpočítávala.

První den z mateřské venku, dva týdny, tři měsíce, snídaně v naprostém klidu, oběd s Atomem…Ten úplně jiný svět. Jako kdyby bylo všechno nové, jako kdybych nová byla tak trochu i já.

A nebo doopravdy?

Je to rok a přijde mi, že za ten rok jsem dokázala dohnat to, co jsem za ty roky předchozí nebyla schopna pojmout.

Když jsem se přestěhovala do “městečka, kde se zastavil čas” trochu jsem se trápila. Nebo hodně? Dneska už to objektivně nezhodnotím. Faktem ovšem zůstává, že snadné to nebylo. Byla jsem pryč od dosavadních přátel, najednou nešlo jen tak se obléct a vyběhnout si na rajčatovou polévku do Kodaňské, stýskalo se mi po bytě, který kamarád J. označil jako typicky berlínský(no a my všichni víme, kdo je tady správná berlíňanka, že jo! :-)), cítila jsem se, jako kdyby mi někdo uťal pečlivě budované kořeny a já musela začít znovu.  Jenže jsem se na nový začátek cítila hrozně slabá.

Jeden z bližších lidí mi říkal, že když jsem neodešla “přes to všechno”, tak je to jednoznačně nekonečná láska k Atomovi. Asi to bylo jediným důvodem, proč jsem na začátku nezdrhla. Útočištěm se mi stala nejlepší kavárna ever. Naprosto skvělý přístav, nejlepší kafe, navíc naprosto dokonalá, literární stylovka. A je mým přístavem dodnes i když už jsem z toho přístavu dávno odplula do jiného světa. Jsou věci co se nezapomínají. Třeba kde člověka nikdy nikdo nesoudil, ale uměl si udělat vlastní úsudek. Vděčnost forever!

Přesně si pamatuju, jak se stejným kamarádem J. jedeme autem. Je hnusně, výjimečně neřešíme co budem jíst, ale to že to dobře dopadne, že si to sedne, že si já zvyknu i okolí na mě, že si tohle město zamiluju, jenom to ještě nevim. 

A já dodnes nevim, jak to sakra věděl, ale měl pravdu!

Je to rok. Kořeny dávno dorostly, ale za minulý rok opravdu hodně zesílily.

Seznámila jsem se s kreativními, inspirativními lidmi, najela na úplně novou vlnu a pochopila jsem, že i když to na začátku bylo všelijaké, můžu ještě pořád hodně změnit. A měním. Nejvíc ale asi měním pořád ještě sebe.

A svojí prací mohu měnit i hodně věcí kolem sebe, což je prostě dar. Takže jsem jen chtěla říct, že jsem takhle při (stále ještě) začátku roku, obyčejně vděčný člověk. 

A taky jsem pyšná. Tentokrát hlavně a především sama na sebe. Konečně.

Díky!