PKN

O své práci se zmiňuju docela často. Ať už v bublině mých přátel, nebo v online prostoru. Jednoduše proto, že mě úplně obyčejně baví. Občas se ale zastavím a přemýšlím kolik kreativních, originálních a skvělých lidí bych ve svém životě minula, kdybych dělala něco úplně jiného. Ale vlastně dělat něco úplně jiného asi není reálná představa. Vždycky jsem totiž říkala, že nejvíc rozumím knížkám a umělcům. To se datuje už ke střední škole knihovnické, která byla ku*va krušný období mého života. 

Jako životní lekce dobrý. Znáte to, jak se člověk čas od času ohlédne a pochopí, že to všechno ho formovalo, Že to sice bolelo, ale že bez těch věcí by to nebyl on? Chápete správně. Na střední jsem byla černá ovce, protože znám někoho z kategorie “slavný”. Když přišel na Svět knihy, kde jsem měla praxi, bylo z toho totální pozdvižení. Když se to následně probíralo ve škole, poprvé jsem to nevydržela s nervama a utekla od těch řečí. Podruhé jsem ztratila nervy po testu z němčiny a šla za třídní, že končím navždy. No, navždy to samozřejmě nebylo! Už to ale tehdy fakt nešlo vydržet. Milovala jsem knihy, vzdělávání, ale neuměla jsem žít s nálepkama. Na to jsem byla ještě moc malá.

Takže kreativita, umění, knihy, vzdělávání a všechno co k tomu patří, mě provází většinu života. Teď konečně to můžu všechno nějak zúročit. 

Moje zásadní pracovní setkání v poslední době ale byla vlastně ohromně nečekaná záležitost. 

V rámci Pecha Kucha Night jsme připravovali na přednášku dvě studentky Univerzity třetího věku. Znáte to, jak každý říká, že jeho příběh není vůbec zajímavý, že on vlastně ani žádný příběh nemá? A znáte to, jak pak takový člověk vytasí něco naprosto neuvěřitelného, ze svého života? Ano, přesně to se mi stalo. 

Skvělé dámy, přinesly fotky, které by rády na projekci a já koukám, mám poci…”tohle jsem už určitě viděla….” a najednou mi dojde, že na fotce z třídního tabla, je Atomova maminka. Znám ji jen z fotek, takže jsem z toho všeho byla trochu v šoku a vyhrkla jsem, že to není možné..Bylo! Kdyby mi někdo řekl, že budu připravovat její spolužačky a známé, nevěřila bych tomu. Díky své práci jsem se dozvěděla spousty pěkných věcí, vzpomínek, dojímala se nad fotkama. A všechno se to najednou stalo mnohem osobnější, než jsem si na začátku myslela. 

Pecha Kucha night dopadla skvěle. Chvílema jsme si sice myslela, že si za obě začnu kousat nehty, ale to je prostě moje interní nastavení. Jsem nervák. Vůbec si neumím představit, že bych o každé fotce mluvila dvacet vteřin. Proboha!

Obě jsou moje hrdinky!

Tohle je už je afterparty. A že stála za to!