pátek 3. února 2023

O vděčnosti

Na začátku jsem skoro odpočítávala.

První den z mateřské venku, dva týdny, tři měsíce, snídaně v naprostém klidu, oběd s Atomem…Ten úplně jiný svět. Jako kdyby bylo všechno nové, jako kdybych nová byla tak trochu i já.

A nebo doopravdy?

Je to rok a přijde mi, že za ten rok jsem dokázala dohnat to, co jsem za ty roky předchozí nebyla schopna pojmout.

Když jsem se přestěhovala do “městečka, kde se zastavil čas” trochu jsem se trápila. Nebo hodně? Dneska už to objektivně nezhodnotím. Faktem ovšem zůstává, že snadné to nebylo. Byla jsem pryč od dosavadních přátel, najednou nešlo jen tak se obléct a vyběhnout si na rajčatovou polévku do Kodaňské, stýskalo se mi po bytě, který kamarád J. označil jako typicky berlínský(no a my všichni víme, kdo je tady správná berlíňanka, že jo! :-)), cítila jsem se, jako kdyby mi někdo uťal pečlivě budované kořeny a já musela začít znovu.  Jenže jsem se na nový začátek cítila hrozně slabá.

Jeden z bližších lidí mi říkal, že když jsem neodešla “přes to všechno”, tak je to jednoznačně nekonečná láska k Atomovi. Asi to bylo jediným důvodem, proč jsem na začátku nezdrhla. Útočištěm se mi stala nejlepší kavárna ever. Naprosto skvělý přístav, nejlepší kafe, navíc naprosto dokonalá, literární stylovka. A je mým přístavem dodnes i když už jsem z toho přístavu dávno odplula do jiného světa. Jsou věci co se nezapomínají. Třeba kde člověka nikdy nikdo nesoudil, ale uměl si udělat vlastní úsudek. Vděčnost forever!

Přesně si pamatuju, jak se stejným kamarádem J. jedeme autem. Je hnusně, výjimečně neřešíme co budem jíst, ale to že to dobře dopadne, že si to sedne, že si já zvyknu i okolí na mě, že si tohle město zamiluju, jenom to ještě nevim. 

A já dodnes nevim, jak to sakra věděl, ale měl pravdu!

Je to rok. Kořeny dávno dorostly, ale za minulý rok opravdu hodně zesílily.

Seznámila jsem se s kreativními, inspirativními lidmi, najela na úplně novou vlnu a pochopila jsem, že i když to na začátku bylo všelijaké, můžu ještě pořád hodně změnit. A měním. Nejvíc ale asi měním pořád ještě sebe.

A svojí prací mohu měnit i hodně věcí kolem sebe, což je prostě dar. Takže jsem jen chtěla říct, že jsem takhle při (stále ještě) začátku roku, obyčejně vděčný člověk. 

A taky jsem pyšná. Tentokrát hlavně a především sama na sebe. Konečně.

Díky!



pondělí 21. listopadu 2022

1711

Pamatuju si revoluci i porevoluční dny. Nepamatuju si samozřejmě úplně všechno, ale mám různý silný záblesky vzpomínek na to, že se něco děje, že to je důležitý a že si to musím pamatovat. Byla jsem stejně velká, jako můj nejmladší syn dnes. Taky si pamatuju, že kamarádčin táta řekl, že tohle se jednou budeme učit a že na to nesmíme zapomenout. Tak jsem se taky snažila, přišlo mi to naprosto logický.


Moje nejzásadnější pastelky pak byly červená a modrá. Dokola si kreslím znak OF. Všude, pořád a babička se pořád bojí, že tátu zavřou a pořád to opakuje. Že se to všechno vrátí a o svobodě si budeme moct nechat jen zdát. Jsem strašně ráda, že se její skeptická předpověď nevyplnila.

Taky si vzpomínám na to, že ve školce jsme měli ještě docela dlouho opřený o zed portrtét Husáka, otočený ke zdi. A mně se to strašně nelíbilo. S dětma jsme se hecovaly, kdo se na něj půjde podívat. Kdo bude mít tu odvahu. 

17.listopadu se brali moji rodiče. A i když se z toho jejich data stalo po pár letech datum naprosto nezapomenutelné pro úplně všechny, jim to žádné větší štěstí nepřineslo. Jen v datu to ale asi nebude, o tom není sporu.

Před třemi lety se mi stala ta šílená ohavnost s nohou v sádře. Šla jsem tehdy oslavit výročí 30 let od sametové revoluce a uklouzla jsem na mokrých listech. Dodnes tomu nerozumím, ale stalo se. Jsem moc ráda, že když jsem se rozhodovala, jestli se vrátit domů, nebo ne, jsem se rozhodla jít dál. Na náměstí totiž mluvil můj tchán a já jsem dodnes vážně ráda, že jsem to slyšela. Bylo to dost zásadní. A pak jsem se dopajdala s klukama domů a tam už bylo jasné, že to není vůbec žádná legrace a jedu na chirurgii. Tak jsem tam alespoň v televizi sledovala zbytek oslav. Můj muž byl tak v šoku, že mi po zprávě, že mám sádru a ať mi vezme volné kalhoty, nechal ty kalhoty doma. Ale v tu chvíli je vám jedno úplně všechno. jela jsem jen v kabátu a hotovo.

Před dvěma roky mi ségra přesně v tento den zavolala a řekla mi, že nám umřel děda. Mámin táta. Člověk, po kterém jsem získala něco jako hudební nadání. Zemřel sice 1. listopadu, ale my jsme se to dozvěděly až o šestnáct dnů později. Jediný, kdo nám to tehdy mohl dát vědět, nám to prostě neměl potřebu říct. Dík, mami. Udělala jsi toho pro mě v životě fakt hodně. Dodnes mám jeho odchod mnohem víc spojený především s datem 17. 11.

Mám s tímhle datem spojenou vlastně jednu zásadní emoci. Úplné dno, které spěje k něčemu normálnímu, něco se mění. Asi především ve mně, ale ty situace tomu všemu dost nahrávají. Něco, co se zdálo naprosto neřešitelné, se dá do pohybu a všechno to šílený se najednou mění. Ve všem, ač to zná jakkoli jako naprostý bizar, jsem nakonec našla to dobré. Kdybych se o dědovi nedozvěděla, jak jsem se dozvěděla, nikdy bych nevyhledala babičku a nesnažila se urovnat staré křivdy, nikdy bychom si nic nevyříkaly a trápilo by mě to skrytě celý život. Od té doby jsme spolu vedly spousty zásadních hovorů. Hodiny a hodiny jsme si dokázaly vyprávět. Ať už po telefonu, nebo osobně. Pro mě neuvěřitelně důležitý čas. Kdybych si nezlomila nohu a následně neřešila naprosté dno, nikdy bych si nestihla promluvit upřímně a vážně se svým tchánem. Nikdy dřív jsme spolu takhle nemluvili a byl to jeden z nejpodstatnějších kroků, kdy se toho dost vysvětlilo.

Všechny tyhle vzpomínky a především pocity, mám poslední dny v hlavě. Nemůžu si pomoct, tohle období je zvláštní. Stále se snažím hledat to dobré. Je to sice běh na dlouhou trať, ale stojí mi to za to. Klub nenapravitelných optimistů forever!